Přežila jsem antidepresiva

Přežila jsem antidepresiva

Sedm let psychiatrické léčby

Začalo to na podzim roku 2016. O dramatickým zkušenostech s antidepresivy v počátku mé „léčby“ jsem psala už mnohokrát. Tenkrát jsem nemohla tušit, jak moc mi nepatrná bílá pilulka změní život a jakým nebezpečným a život ohrožujícím obdobím si budu muset projít. Trvalo to opravdu dlouho, ale přežila jsem. A když píšu, že šlo o život, nepřeháním.

Prozření, o čem je psychiatrie

Věřila jsem lékařské vědě. První měsíce stoprocentně. Bohužel ani mnohonásobné úpravy léků, neustálá terapeutická sezení a opakované hospitalizace nepřinášely žádnou úlevu. Bylo mi fyzicky nepopsatelně zle. Nejedla jsem, nespala, nepracovala, nežila… stala se ze mě prázdná, umírající skořápka. Za 2,5 roku od první pilulky antidepresiva jsem zestárla minimálně o 10 let.

Psychiatrie se pro mě stala oborem medicíny, ve kterou jsem za tu dobu zcela ztratila důvěru. Diagnostika „duševních chorob“ bez objektivních a měřitelných hodnot. Necitlivé předepisování velmi silných léků. Popírání nežádoucích vedlejších účinků. Nechuť pacientovi skutečně naslouchat a nebrat ho jako jeden z mnoha „kusů“.

Nikdo z lékařů, se kterými jsem se tehdy setkala, mě nechtěl zabít. Jsem přesvědčená o tom, že všichni se opravdu snažili mi pomoci a dělali to, co v danou chvíli uměli. Bohužel to ale zašlo tak daleko, že jsem přemýšlela, jak svoje trápení navždy ukončit. Jako životní optimista jsem k tomu ale nikdy nesklouzla, protože moje touha po životě byla naštěstí větší. Sama nevím, kde jsem našla sílu se celému systému psychiatrické péče vzepřít a jít svojí vlastní cestou?!

Rozhodnutí

Přesto, že jsem v roce 2019 byla velmi silně zamedikovaná a utlumená, dokázala jsem ještě číst a vyhodnocovat si informace ze svépomocných skupin a sociálních sítí. Naštěstí! Protože mnoho psychiatrických pacientů po nějaké době léčení pozbývá schopnost soustředit se, číst, MYSLET… mně mozek nepřestal úplně fungovat a to, co jsem postupně zjišťovala, bylo děsivé.

Neměla jsem před sebou ani jednu snadnou variantu. Rozhodovala jsem se mezi pokračováním v přežívání s léky, pravděpodobně v ústavech a nemocničních zařízeních a mezi dlouhou, neprobádanou a obtížnou cestou postupného vysazování medikace, která může jednoduše ztroskotat. Pokud by se tak stalo, skončila bych opět se silnými léky, možná ještě silnějšími než předtím. A dost možná na elektro konvulzivní terapii nebo sešněrovaná v klecovém lůžku.

Zeptala jsem se tehdy sama sebe: „Která varianta je ti bližší?“ … víra v sebe samu, kterou jsem naštěstí úplně neztratila, mi v tu dobu byla jediným a nejsilnějším motorem.

Postupné pomalé snižování psychiatrické medikace

Trvalo mi 3,5 roku postupně se zbavit čtyř „preparátů“. Zažívala jsem každodenní fyzický diskomfort, příznaky z vysazení byly extrémně nepředvídatelné, měnily se, slábly a zase sílily. Jejich výčet by byl velmi dlouhý, ale nejhorší pro mě byly poruchy spánku, probouzení se brzy ráno do režimu „bojuj nebo uteč“, nervozita a nepopsatelný strach, poruchy srdečního rytmu (tachykardie), ustavičné bolesti svalů, kloubů a hlavy, silné závratě, které mě na dlouhé týdny vyřadili ze silničního provozu… a řada dalších.

Mnohokrát jsem během té doby chtěla všechny krabičky odnést do lékárny. Vrátit je a nadobro pro ně zavřít dveře svého bytu. Rychlé vysazení by ale se mnou pravděpodobně (téměř jistě) zamávalo ještě daleko více. Protože není nijak ojedinělé, že lidé, kteří se dostávají z návyku na psychiatrické léky, jsou měsíce i roky zcela odkázáni na pomoc a péči svých bližních. A to jsem si nemohla a nechtěla dovolit. Proto jsem pomalým snižováním zabrala 3,5 roku svého života. Než se z tabletek stala pouhá prachová zrnka a odvážila jsem se je vysadit nadobro.

Šťastný konec

Říjen 2023 bude už navždy zapsán v kalendáři mých významných životních milníků. Dovysadila jsem tehdy poslední lék a od té doby žiju bez drog. Nikdy jsem nebyla drogově závislá, tedy ne tak, jak tomu běžně společnost rozumí. Já jsem dokonce ani nikdy nekouřila, nepila kávu ani alkohol! Bohužel legální drogy, kterými psychofarmaka jsou, mají na tělo stejně devastující dopad a návyk na ně je srovnatelný jako u jakýchkoliv jiných psycho aktivních látek. Někteří lidé na základě vlastní zkušenosti hovoří dokonce o tom, že zbavit se návyku na tvrdé drogy je v mnohém lehčí, než odvyknout od psychofarmak. Je-li tomu skutečně tak to nedokážu posoudit.

Celých 7 let jsem užívala jen „bezpečné“ léky. Přesto mi po jejich vysazení zůstala řada fyzických obtíží, které mají s mnohaletým užíváním tabletek prokazatelnou souvislost. Například vysoký cholesterol a špatný metabolizmus tuků. Histaminová intolerance, která se projevuje jako alergie a kterou lze zvládat jen velmi přísnou a náročnou dietou. Motání a bolesti hlavy. Extrémní unavitelnost a nemožnost se (zatím) plnohodnotně vrátit zpět do života…

… přesto ale mohu napsat vítěznou větu. Přežila jsem antidepresiva!

Příběh se šťastným koncem