Konečně bez antidepresiv

Je to 10 týdnů od mojí poslední dávky antidepresiva Amitriptylin. Odpověď lékařů, ke kterým si pro ni už ale dávno nechodím, by zněla, že není možné, abych ještě po tak dlouhé době pociťovala příznaky z vysazení. Přesto tomu tak je a já vím přesně, že mi není zle kvůli ničemu jinému.

Že je to právě syndrom z vysazení, který se u mě intenzivně projevuje takto:

  • Problémy se srdečním rytmem. Amitriptylin je kardio-toxický lék (takto se to o něm píše na webu) a skutečně má na srdce neblahý dopad, což jsem zjistila už v době užívání a teď, po vysazení, je to taky zcela zřejmé. Problémy se srdcem, tachykardie a “lapání” po dechu… každý den a zdaleka nejen při fyzické námaze. V klidu, v noci, prostě kdykoliv. Bolest na hrudi a mezi lopatkami.
  • Bolesti těla. Svaly a klouby bolí jako při chřipce. K tomu se téměř denně přidávají bolesti hlavy, které jsou intenzivnější při pohybu nebo v teple. Sauna, jakákoliv fyzická aktivita při které bych se zpotila apod. nepřipadají do úvahy. Mnoho dní jsem opět prochodila s mokrým kapesníkem na hlavě a občas si pomohla lékem na bolest, který ale funguje jen cca na dvě hodiny a ještě ne tak úplně… bolest jen zeslábne ale nezmizí.
  • Porucha spánku. Amitriptylin se často předepisuje jako antidepresivum na spaní. Po jeho vysazení se tedy obtíže se spánkem dají čekat. A opravdu jsou! Nejčastěji jde o lehké spaní, kdy po ránu mám pocit větší únavy než večer. Probouzení se často během noci a nemožnost usnout. Někdy jsem vzhůru už od dvou. Nemožnost usnout přes den ač únava je enormní. Živé a někdy až děsivé sny.
  • Nepřirozené vyplavování stresových hormonů. Ač v klidu, bez sebemenšího podnětu, se často dostanu do režimu “bojuj nebo uteč”. Adrenalin a kortizol se vyplavují neúměrně a zaplavují tělo k panice, ze které musím stále hledat cestu ven a improvizovat. Když mě všechno bolí, tak nemůžu jít se projít nebo proběhnout! Takže musím hledat jiné strategie, jak paniku překonávat. Základem je eliminace stresu, rušivých podnětů a někdy i společnosti jiných osob. Klid mi pomáhá nejvíce.
  • Histaminová intolerance, která se projevuje pálením sliznic, hlavně nosu a očí. Amitriptylin je antidepresivum se silným antihistaminovým účinkem. Po vysazení si tělo s histaminem neumí samo poradit, protože dlouho to za něj řešil prášek. Proto se dostavuje alergická reakce. U mě kýchání, ucpaný nos a pálení očí. Užívám kapky do nosu i očí a každý večer antihistaminika v tabletách. Jinak bych se ani nenadechla.
  • Pocity na zvracení. Naštěstí zatím nedošlo k tomu, abych opravdu zvracela a hubla. Nechutenství ale prožívám a k jídlu se musím nutit a hlavně si ho hlídat.
  • Únava a občas i bezmoc… vše trvá velmi dlouho a víra v to, že se jednoho dne projedu na běžkách nebo si dám svižnou procházku, je občas ubita pochybnostmi, zda tato noční můra, která trvá již 6let, nadobro skončí?!

Šla bych do toho znovu?

Ano. I přesto, že mi týdny není ani trochu dobře, jsem zde a žiju. Mohu malinko pracovat, malinko se bavit… což bych v případě, kdy bych se z psychiatrické léčby nevymanila, nebyla schopná.

Je to těžké. Nebudu nikomu, kdo se rozhoduje zda se psychiatrické medikace zbaví, tvrdit opak. Celý proces je náročný, psychicky a především fyzicky, protože návyk těla po letech užívání “léků” je silný a nemáme (ani lékaři bohužel nemají) tušení, jaké všechny systémy v těle jsou ovlivněny a musí se “opravit”.

Jak dlouho to ještě bude trvat?

Nevím. Syndrom z vysazení je hodně individuální záležitost. Může to trvat již jen pár dní či týdnů, ale není výjimkou, že příznaky přetrvávají i měsíce či roky. Ale cesta zpět není, takže nezbývá než si držet pěsti, aby příroda a čas opravily v mém těle to, co napáchal farmaceutický průmysl a dobře míněná, byť devastující, psychiatrická léčba.