Je důležité míti plán?

Poslední měsíce, roky se učím žít svůj život bez plánu. Tolikrát jsem si večer plná sil a elánu do dalšího dne něco vybájila, naplánovala. A tolikrát vzaly mé představy a sny zasvé, protože jsem se ráno probudila s „chemickou kocovinou“, třesem, bolestmi, nepřekonatelnou únavou. Zklamání nad tím, že jsem nakonec den strávila v okruhu několika metrů od své postele a zcela jinak, než bylo v plánu, bylo vždy tak velké, že se pokouším žít teď bez plánu. Rozhoduji se aktuálně podle toho, jak se cítím a jak mi moje tělo a mysl dovolí.

Ano, je to pro mě nové, protože nutno podotknout, že jsem byla vždy velmi plánovací žena. Několik víkendů dopředu jsme s rodinou věděli, kde a s kým budeme, jak strávíme prázdniny, Vánoce, kam pojedeme na dovolenou. Měla jsem svůj život ráda pod kontrolou a dělalo mi dobře body z „programu“ odškrtávat: maturita, vysokoškolské studium, práce, cesta kolem světa, svatba, byt, dítě, podnikání …

Kolaps

V roce 2016 se ale tento můj život sesypal. Únavou a dlouhodobým vyčerpáním, kterých jsem si řadu měsíců nevšímala, jsem padla doslova na hubu. Neodešla jsem do práce, nebyla jsem schopna se postarat o děti a téměř ani o sebe. Nevím, co by bylo, kdyby tehdy moje praktická lékařka postupovala jinak a nařídila mi půlroční odpočinek, pořádné a dostatečné množství jídla a spánku?! Místo toho na mě od stolu mrkla, že to bude „od nervů“ a že si mám v lékárně vyzvednout první krabičku antidepresiv. A po měsíci si přijít pro další. Nevědomky jsem tak dostala jízdenku do vlaku směr „Prdelákov“ a vezu se v něm dosud.

Tabletky jsem intuitivně odmítala hned od začátku. A stejně tak jsem poukazovala na řadu nepříjemných a omezujících vedlejších efektů, které se u mě projevovaly. Místo, abych díky nim začala spát a jíst, trpěla jsem velkou nespavostí a takovým nechutenstvím, že v následujících měsících jsem zhubla téměř 10 kilo. Lékaři a terapeuti mě nicméně stále přesvědčovali, že se tomu nesmím poddávat, že musím každý den vylézt z postele, mít PLÁN a držet se ho.

Ano, poslouchala jsem je. Ač jsem byla strašně vyčerpaná, každý den jsem se nutila do procházky, do sociálního kontaktu s lidmi, do úklidu alespoň jednoho šuplíku v koupelně, do uvaření polévky, i když se mi u toho zvedal žaludek.

Když se ohlédnu zpět, daleko víc by mi prospělo, kdybych klidně týdny strávila doma, v teple, v pyžamu, kdybych se vysrala na vaření a jídlo jednoduše objednala. Kdybych se nebála „sociální fóbie“, kterou mi terapeuti podsouvali, že si ji díky izolaci zaručeně vypěstuju. Kdybych se prostě už tehdy naučila vykašlat se na plány a řídit se selským rozumem.

Copak k smrti vysíleného člověka, který se sotva drží na nohou, protože měsíce nejí a nespí, pošle někdo rozumný na pětikilometrovou procházku s tím, že pak zaručeně bude mít chuť na jídlo? A já byla tak nerozumná, že jsem tyto dobře míněné rady poslouchala a pokoušela se jimi řídit.

Plán při vysazování psychofarmak

Prozření, že psychiatrická léčba nikam nevede a že jediným východiskem pro mě bude všechny tabletky vysadit, mě přivádí k plánování, jak postupovat. A uznávám, že v tomto okamžiku je více než užitečné plán mít, protože snižování dávek léků je práce na měsíce, na roky. A bez evidence a pečlivého a uvážlivého naplánování dalších kroků se neobejdu.

Opět procházím nespočet diskuzních příspěvků na sociálních sítích, hodiny sjíždím videa o vysazování antidepresiv na YouTube, hledám informace na webech jako survivingantidepressants.com. Objednávám si anglicky psanou odbornou publikaci od Petera Breggina „Psychiatric Drug Withdrawal“, kterou si přečtu nejen já, ale i můj podporující manžel. A na pomoc přichází tabulka v Excelu, kam všechny poznatky přenesu a která na mě vyplivne nelichotivý výsledek:

• Budeš-li postupovat tak, jak zněla některá doporučení, tedy snižovat léky jeden po druhém a to vždy maximálně o 10% z předchozí dávky za měsíc, bude Ti to trvat 8 let!
• Budeš-li postupovat tak, jak zněla jiná doporučení, tedy snižovat všechny léky najednou, ale vždy pouze o 2% z předchozí dávky za měsíc, bude Ti to trvat 15 let!
• Budeš-li odvážná a zvolíš vlastní postup, můžeš se dostat na dobu 2 až 4 roky!

Rozhoduji se býti odvážnou!

Budu snižovat všechny prášky současně, protože je mi blízká myšlenka toho, že moje tělo a mozek jsou navyklé na určitý chemický koktejl. A ten mu budu „dopřávat“ i nadále, jen v čím dál menším a menším množství. Pokusím se snižovat o 2% z předcchozí dávky vždy jednou za 7 dní. Jsem připravena se plánu držet, ale stejně tak ho poupravit, když časem zjistím, že postupuji moc rychle, nebo v lepším případě moc pomalu.