A co dál?
Už dávno vím, že ti odborníci, kteří mi hromadu tabletek v nemocnici či ambulantně předepsali, mi nebudou schopni na mé cestě ke svobodě od psychofarmak asistovat. Několikrát v minulosti jsem totiž následovala jejich doporučení a zkusila prášky snížit či vysadit. A několikrát to dopadlo katastrofálně. Hospitalizace, další nová a silnější medikace a opětovné utvrzení v tom, že „já být bez léků nemůžu.“ Rozhoduji se vytvořit si tedy vlastní
Podpůrný tým
Na prvním místě jsou manžel a děti. Žijí se mnou každý den pod jednou střechou a cítím jako důležité představit jim nejen svůj cíl, ale i možné komplikace, které na cestě k němu povedou. Širší rodina, především maminka a moje sestra, jsou obě rády, že jsem zvolila pro tentokrát jinou variantu, než se nechat zavřít do „blázince“. Většina přátel, kterým bylo doteď trapné se ptát, proč se neúčastním společných akcí a nebo z nich odcházím příliš brzo, odtajnění informací o mém stavu a záměru vítají a vyjadřují mi podporu.
Stále ale cítím, že bych chtěla mít krytá záda nějakým profesionálem, který mi po dobu snižování bude schopen odpovídat na moje dotazy. Bohužel taky vím, že to nemůže být nikdo, s kým jsem se dosud setkala, protože v branži to funguje takto:
Většinový psychiatr
- Nevěří, že nežádoucí účinky prášku popsané v příbalovém letáku a rozebírané lidmi na „tom internetu“ mohou být natolik závažné, že znemožňují člověku fungovat.
- Nemá čas. Proto se ani neptá, ani neodpovídá.
- Ví, jak prášky nasadit. Avšak jeho představa o tom, že zbavit se jich je nenáročná cesta trvající v horším případě několik týdnů, je zcela chybná.
Většinový psycholog
- Se pokouší klienta přesvědčit o svojí pravdě. Vždyť mu rukama prošlo už tolik lidí a „nikoho, kdo by měl s prášky takové problémy jako vy“, nezná.
- O prášcích nemá žádné odborné znalosti a nemá ani zájem si je doplnit. Protože prášky patří výhradně „do rukou lékaře“.
- Má většinou dost času, který si nechá zaplatit. Až s odstupem si uvědomíte, že během hodinového sezení hovoříte 50 minut vy a že stejný efekt by mělo zavolat kamarádce. A bylo by to navíc o dost levnější.
Najdu někoho, komu můžu důvěřovat?
Co chci od člověka, po kterém žádám doprovod na cestě k životu bez prášků? Jednoznačně to, aby mi věřil. Aby nezlehčoval moje stížnosti, s nikým mě nesrovnával a bral mě vážně… aby se mnou diskutoval jako se sobě rovnou a nechoval se povýšeně, autoritativně ani v našem vztahu nevystupoval jako ten „chytřejší a vzdělanější“ … aby měl nějakou předchozí zkušenost s provázením osob v procesu vysazování léků. A vůbec nejlepší by bylo, kdyby si odvykáním sám prošel.
Oslovuji přátele a prosím je o doporučení, kontakt. Pár se mi jich skutečně sejde a tak beru telefon a vytáčím první číslo na údajně vyhlášenou adiktoložku v Praze. „Paní doktorka nové pacienty nepřijímá a už vůbec ne z jiného regionu“, zazní odpověď otrávené sestry. Zkouším tedy druhé číslo v pořadí, někam do Kutné Hory. Jsem úspěšnější a paní doktorka mi o dva dny později věnuje 20 minut. Během rozhovoru z ní ale vypadne, že můj problém je, že jsem si k psychofarmakům zatím nevypěstovala důvěru a že bych měla vstoupit do terapie, kde bych na tom měla začít pracovat. Děkuji, nechci. Nedokážu si představit terapii, kde bych si budovala důvěru k něčemu, co zničilo několik let mého života!
Nevzdávám se, pídím se dál. Na jednom velkém mezinárodním diskuzním fóru podle tvaru příjmení rozeznávám Češku. Potýká se, stejně jako já, s nepochopením ze strany lékařů a prášky, které jí byly nedobrovolně nasazeny, postupně svépomocí snižuje. Přivádí mě do malé české skupiny, komunity pár desítek osob, které svůj život chtějí také žít bez psychofarmak. Ve skupině se tu a tam objeví i psycholog / psychiatr, který občas poskytne příspěvek a bezplatnou radu. Už to, že se lékař a terapeut zajímá o problematiku vysazování léků je mi sympatické a vlastně nerozumím, proč takových lidí není daleko více?! Oslovuji ho a pár dní nato spolu poprvé telefonicky hovoříme. Nacházím spřízněnou duši a je to onen poslední dílek do skládačky. Teď už nezbývá, než se do toho pustit.
